ZVĚŘ SPÁRKATÁ
VYVRHOVÁNÍ
Klasický způsob vyvrhování spárkaté zvěře začíná řezem od brady až k hrudníku. Podél spodních čelistí uvolníme krajinu hltano-hrtanovou a lízák. Vyjmeme lízák a průdušnici, od níž oddělíme jícen, který zauzlíme. Uzel nesmí sklouznout při pozdějším protahování hrudníkem. Toto opatření je důležité u velké parohaté zvěře, zejména jelení, protože jícen obsahuje často obsah trávníku, od kterého se kazí nebo alespoň kysele načichne zvěřina krku. Silný krk také rychleji chladne. U vchodu do hrudníku všechno obřízneme a vtlačíme co nejvíce dovnitř.
U srnčího, kde je krk tenký a jícen jen zřídka obsahuje větší množství zeleně z trávníku, se toto dost často nedělá, podobně jako u muflonů. Průdušnici i jícen potom odřízneme v kopuli hrudníku až při vyjímání plic. Krční řez však rozhodně provedeme ihned po vyvěšení kusu k chlazení, případně při odřezávání hlavy.
Ještě před otevřením dutiny břišní se zejména u říjných jelenů a daňků odřízneme kratiny v dostatečně širokém poli kolem střapce, kde zduřelé tkáně (spála) a potřísnění výměšky pohlavních žláz jsou zdrojem pronikavého pachu. U daňků bývají potřísněny nejen břicho a slabiny, ale i boky, a proto mnoho lovců daňků ještě před vyvrhováním pokud možno pečlivě čistí srst na těchto místech.
U srnců se někdy vyžaduje ponechání střapce u kůže, a protože v tomto případě se nejedná o žádné výraznější pachy, můžeme na to přistoupit a vyjmeme potom jen žílu a odřízneme ráže. U samičí zvěře ponecháme zástěrku.
VLASTNÍ VYVRHOVÁNÍ
Začínáme opatrným naříznutím břišní stěny. Do řezu vsuneme dva prsty, které vedou hrot nože až k hrudní kosti tak, abychom neprořízli trávník a střeva. U nás se neprovádí otevírání hrudníku podél hrudní kosti až ke krku. Je to docela zbytečné, nestačí nám obyčejný nůž a navíc narušujeme celistvost zvěřiny a naděláme množství nežádoucích odštěpků kostí a chrupavek. Do hrudníku se musíme dostat i bez jeho úplného otevření. Potom prodloužíme řez nazad až k pánvi, kde rozřízneme vnitřní svalovinu kýt přesně uprostřed až k zámku. Zevnitř pánve můžeme sponu kostí stydkých kontrolovat prsty. Zámek se rozřízne, a protože ani u srnčího není třeba ničit cennou ocel nože, je výhodné, máme-li kostní pilku přímo na noži. Vyhřezlý trávník a střeva přitom odsuneme na stranu k naší pravé ruce. Zdá se to maličkost, ale největší trávník - bachor je u přežvýkavců uložen převážně na levé straně a uvolníme si tak nejprostornější „operační pole", i u černé zvěře odsuneme podobně velkou část tlustých střev.
Zámek je nutno rozlomit s použitím určité síly, abychom se dostali do pánevní dutiny. Silnější jedinci to dovedou rukama vloženýma zepředu do pánve, případně přímo do zámkového řezu (pozor na zranění odštěpky kostí). U menší zvěře to obvykle nečiní zvláštní potíže, ale nikdy si nesmíme pomáhat tlačením nebo dokonce šlapáním na vnitřní strany kýt! Hrozí roztržení nejcennějších částí zvěřiny v krajině stydké a kyčelní, kde je pak narušen proces zrání a rychle nastupuje hniloba.
Náhradní a nouzový může být tento postup: pánev se nerozlamuje, ale zvenku se obřízne okolí řitního otvoru, případně svírky, štíhlým nožem se kolem dokola odpreparují orgány pánevní dutinu a všechny se vytáhnou přes pánevní dutinu ven. Pak se pokračuje ve vyvrhování.
Dbáme, abychom neprotrhli plný močový měchýř a močí nepotřísnili zvěřinu. Po odsunutí orgánů z dutiny břišní obřízneme bránici kolem žeber až k páteři, jednou rukou uchopíme plíce i s průdušnicí a za současné jemné pomoci nože v hrudníkové kopuli, vytáhneme kompletní vývrh směrem nazad a ven. Pokud jsme u menší zvěře neprovedli krční řez, odřízneme před vytahováním průdušnici a jícen v kopuli hrudníku. Potom snadno obřízneme konečník, případně pochvu a močový měchýř a všechno vytáhneme k výhozu. Pokud je někdo zvyklý odstranit nejprve pánevní orgány a pak teprve vyjmout ostatní vývrh, není to žádná chyba. Nakonec prořízneme naplněné cévy před pánví.
CHLADNUTÍ
Pověšení k vykapání a částečnému vychladnutí bychom měli věnovat alespoň několik nejnutnějších minut, protože je starou zkušeností potvrzenou, že stékající barva vytváří v dutině tělní jemný film, který zvěřinu nejlépe chrání a pod kterým nejlépe probíhá zrání zvěřiny . Z toho důvodu také dutinu tělní nevytíráme „dočista" (často bychom do zvěřiny vetřeli nečistotu), zato důkladně vyřežeme všechna barvou podlitá místa, zejména okolí střelných ran a pamatujeme, že podlitiny nebo obsah zažívadel mohou být energií střely vtlačeny hluboko mezi svaly a že právě tady nejdříve nastupují hnilobné procesy. Šetřit zvěřinou se tady nevyplácí.
Před mouchami můžeme řezy zakrýt čistou zelení, ale jen tak, aby nebylo omezeno větrání. Do jisté míry odpuzuje mouchy např. kapradí, doma ve sklepě se používala rozemnutá nať celeru a zejména libečku, jehož pronikavá vůně nijak zvěřinu neznehodnocuje a býval proto nepostradatelný na zahrádkách všech mysliven. Pamatujme, že jsou i živorodé mouchy, jejichž larvy se zvláště v hloubi hrudního koše mohou začít „hemžit" ve velmi krátké době.
Často je vžitý způsob vyvrhování nadvakrát, kdy se oddělí nejprve játra od bránice, vyjmou se orgány dutiny břišní a pak se pracuje v hrudníku. Nic proti tomu, umíme-li to dobře bez zbytečného roztrhání orgánů, které bychom museli pracně hledat v trávě a listí. Žádné opodstatnění nemá občas propagovaný „malý vývrh", při kterém se ponechají orgány v hrudníku, nanejvýš se prořízne bránice.
Z vývrhu se oddělí jedlý drob a protože všechny orgány jsou spojeny blanami, dá se při určité zkušenosti, celý drob od lízáku, přes průdušnici, plíce, srdce (které podélně rozřízneme a zbavíme sražené barvy), játra i ledviny pověsit k vykapání . Obvykle se nám to nepodaří u sleziny, která je těsně přilehlá k trávníku, a ledvin černé zvěře, které bývají obaleny bělí. Vhodné je také játra, ledvinky, srdce, lízák oddělit od plic a vložit do studené vody. Plíce ve vodě plavou na povrchu.
Nejedlé části - výhoz prohlédneme a posoudíme jejich normální vzhled. Speciálně nás může zajímat jediný pravý žaludek přežvýkavců - slez , kde bývají okem viditelné nebezpečné hlístice a kde i praktik pozná případné změny na sliznici.
Každý dosledovaný kus spárkaté zvěře, zejména ráno po večerním odstřelu, je z hygienického hlediska podezřelý! V teplém počasí dochází během několika hodin k zapaření a rozvoji hnilobných procesů, znehodnocujících celý kus. Ani kusy, které jsem dostřelili ráno ještě živé, nejsou bez rizika. Složitými biochemickými procesy došlo ke změnám ve svalovině a je narušen normální proces zrání. O mnoho lepší to není ani u kusů, které se před psem ještě zvedly, byly štvány a jsou zdánlivě „jinak zdravé". Svalovou zátěží je později přeskočen proces zrání a rychle nastupuje kažení.
Každý takový kus musíme přinejmenším co nejrychleji rozrušit a kuchyňsky zpracovat, přičemž kriticky hodnotíme smyslové vyšetření. Ani nakládáním, ani zmrazením mnoho nezachráníme, protože nakyslý, případně i hnilobný pach se projeví později při tepelném zpracování.
Orientačně nám někdy může posloužit tzv. zkouška varem, která bývá i součástí některých laboratorních vyšetření: vzorek velikosti asi krabičky od zápalek, čerstvě vyříznutý z hloubky zvěřiny, vložíme asi do půl litru vody, ve které před varem začínají vystupovat ode dna bublinky. Nádobu odstavíme a dobře přikryjeme. Asi po třech minutách mírně odklopíme a opatrně přičichneme k vystupující páře. Zdůrazní se tak všechny cizorodé pachy.
Povrchové olíznutí, projevující se slabou „lepkavostí" na povrchu dílů zvěřiny, se někdy těsně před tepelným opracováním dá zmírnit opláchnutím ve studeném, do růžová zředěném hypermanganu nebo alespoň v octové vodě.
Jen pro úplnost připomeňme, že zvěřina se nikdy, na rozdíl od jatečných zvířat, nesmí oplachovat vodou. Jsou silně narušeny biochemické procesy a rychle dochází k zahnívání. Jednotlivé díly se oplachují až těsně před kuchyňskou úpravou. Pokud by nás v terénu stihl silný liják, musíme kus uložit hřbetem nahoru tak, aby voda nevtekla do dutiny tělní. A jestliže se to přece jen stalo, nezbývá než urychlené zpracování v kuchyni.
Uskladnění zvěřiny pro úplné vychladnutí a dozrání se provádí zásadně ve visu v prostorách chladných, suchých a větraných. Po uvážlivém zhodnocení okolností (roční doba, věk, poškození zvěřiny vstřelem a výstřelem atd.) se v myslivecké praxi nechává zvěřina spárkaté zvěře v kůži zpravidla 1-3 dny. Zvěřina musí zůstat chladná, nelepkavá, s nezměněnou barvou a bez nakyslého pachu.
Rušení staženého kusu začíná oddělením plecí. Levou rukou uchopíme přední běh a ostrým nožem vedeme řez od špičky hrudí do vzdálenosti pátého žebra, kde se skrojí a tak odpojí od hrudi. Pokud kus visí, odseknou se nebo odříznou žebra s břišní stěnou tak, aby zůstal celistvý hřbet. Jinak se oddělí kýty a to tak, že se okrouhlý řez ukončí u pánevní kosti, kde se kýty odseknou. Potom se oddělí krk u prvního žebra. Hřbet se rozdělí na dvě části.
ZVĚŘ ČERNÁ - specifika
Černá zvěř je pro ošetření zvěřiny nejnáročnější. Specifické vlastnosti škáry, mohutné osvalení plece a krku, často silná vrstva podkožní i vnitřní běli nebo kyrys kňourů značně znesnadňují chladnutí. Není divu, že mnoho lovců v teplejším období na větší kusy raději nestřílí.
Základní postup vyvrhování je stejný jako u ostatní spárkaté zvěře, jsou zde jen některé doplňky. U černé zvěře se dělají tzv. podplecové řezy, usnadňující chladnutí plecí a hrudníku. Dříve se dělaly velmi hluboké, až jakési odplecení, přičemž se plece doširoka roztáhly, aby kus držel ve hřbetní poloze. Protože při další manipulaci s kusem se plece často na nežádoucích místech natrhly, dělají se dnes řezy přiměřeně menší, ale dostatečně hluboké a vedené do podplecí těsně při stěně hrudní tak, aby byla co nejméně rozřezána svalovina vnitřní strany plece. V poslední době se vžilo provádění těchto řezů i u zvěře jelení a daňci, v teplém období i u srnčí. U menších kusů děláme tyto řezy kratší, asi 4 cm, protože riziko odtržení je větší než u černé a svalstvo plecí rychleji chladne.
Protože černou zvěř můžeme před odvozem jen málokdy vyvěsit, je nutné ji vždy uložit tak, aby bylo zajištěno řádné větrání. V zimě bývá myslivec v pohodě, ale i tak se vyplatí podložit kus větvemi nebo kusy slabší kulatiny, aby zvěřina chladla i odspodu, protože i na mokrém sněhu se může hřbetní část zapařit velmi rychle.
U černé zvěře se obvykle krční řez k vyjmutí lízáku, průdušnice a jícnu na místě neprovádí. V krátkém jícnu nebývá obsah zažívadel.
Chladnutí černé zvěře věnujeme zvláštní pozornost, vyvěšujeme ji volně za předek, do řezů vložíme rozpěrky. U velmi silných kusů je vhodné po odkapání barvy kus otočit a pověsit za zadní běhy. Jinak totiž teplejší vzduch stoupá vzhůru až do kopule hrudníku a chladnutí zpomaluje. Vyloupneme také větší pláty běli z dutiny břišní. Zvěřina černé zvěře se zpravidla nenechává dlouho zrát v kůži a zejména za teplejšího počasí se ruší co nejdříve.
Jedlé části - drob orientačně prohlédneme, zejména rozřízneme průdušky, na jejichž koncích bývají shluky bělavých plícnivek (Metastrongylus sp.). Jejich líhňová ložiska bývají na okrajích zadních laloků jako bělavé, na pohmat tužší uzlíky. Zřídka se najde divočák, který by nějaké neměl a pokud jich není mnoho, odřežeme je, plíce důkladně propláchneme a můžeme kuchyňsky využít.
Dělení - porcování je v principu podobné u veškeré spárkaté zvěře a může mít drobné místní odchylky. Základní díly jsou: hlava, krk, žebra se svalovinou břicha - tady dbáme, aby žebra byla odseknuta dostatečně daleko od páteře a nebyly narušeny svaly hřbetu, kýty - vykloubí se v kyčelním kloubu a odříznou od pánve (u srnčího místy přesekávají kyčelní kost před kloubem tak, že část pánve zůstane u kýty, z obchodního hlediska to správné není, protože u nejdražší svaloviny kýty zůstává příliš mnoho přívažku kostí), přední a zadní hřbet - oddělí se před posledním žebrem tak, aby zůstaly vcelku podlouhlé svaly tzv. „panenské svíčkové". U větších kusů černé zvěře se místy vžilo, podle vzoru domácích zabíjaček, podélné rozpůlení hřbetu středem páteře. Pokud to provádí odborník řeznickou sekerou, může být výsledek uspokojivý, ale u zvěřiny to obvykle není, protože běžně dochází k přílišnému roztříštění obratlů s množstvím kostních odštěpků a k obnažení míšního kanálu, odkud začínají rozkladné procesy. Přední část hřbetu se může podle potřeby rozsekávat příčně na příslušný počet dílů. Zadní hřbet by měl zůstat vcelku, nanejvýš se příčně půlí tak, aby u obou dílů zůstala stejná část svalů „svíčkové". Pánev je u černé zvěře silně osvalena a zpravidla tvoří samostatný díl.
ZVĚŘ PERNATÁ
Pernatou zvěř škubeme vždy směrem k hlavě, tedy proti směru růstu peří. Postupujeme opatrně, aby se jemná kůže nepotrhala, což se stává zvláště u odleželé zvěřiny. Pernatá zvěř se nikdy nepaří. Oškubanou zvěř je nutno ještě načisto obrat od zbytků prachového peří, popřípadě vytahat i části peří z ran po zásahu broky.
Při kuchání nejdříve prořízneme kůži na krku pod zobákem, uvolníme jícen, opatrně prořízneme kůži na voleti a vyjmeme celé vole i s jícnem a průdušnicí. Opatrně otevřeme břišní dutinu (pozor na střeva!), a to řezem vedeným od řiti až k prsní kosti. Dvěma prsty sáhneme do břišní dutiny, uvolníme vnitřnosti od stěn, uchopíme žaludek a vytáhneme jej i se všemi vnitřnostmi. Potom nožem uvolníme kloaku a vše vytáhneme ven. Z vykuchaných vnitřností oddělíme játra, srdce a žaludek. Z jater ihned odstraníme žlučový váček. Svalnatý žaludek rozřízneme v jeho nejtenčím místě, rozevřeme, zhruba očistíme a vyloupneme jeho zrohovatělou vrstvu. Z hlavy odstraníme světla a horní čelist zobáku, popřípadě celý zobák. Stojáky jen očistíme a necháme stejně jako oškubaná křídla při zvěřině. Odstraníme je až při vlastní kuchyňské úpravě zvěřiny. Vykuchanou zvěř pernatou nevymýváme, pokud ji nebudeme hned kuchyňsky připravovat, nebo mrazit v mrazáku.
ZAJÍC
Zajíce (nebo divokého králíka) stáhneme z kůže, vyvrhneme a nakonec rozrušíme. Kůži stáhneme tak, že zajíce zavěšenému hlavou dolů těsně nad patou (tlapkou) zadního běhu nařízneme kůži kolem dokola, načež vedeme řezy po obou vnitřních stranách zadních běhů až k řiti. Potom kůži opatrně uvolňujeme rukou, pomáháme si nožem. Po stažení stehen prořízneme kůži u řitního otvoru, stáhneme nebo odřízneme pírko a uvolníme kůži na straně mezi běhy. Potom kůži dotáhneme až k předním běhům, které stáhneme až k zápěstí, v něm přední tlapky odřízneme. Kůži dále stahujeme z krku a hlavy, přeřízneme zvukovody, odřízneme kůži okolo světel a pysky oddělíme příčným řezem u předních hlodáků.
Staženého visícího zajíce vyvrhneme tak, že podélným řezem opatrně vedeným od řitě k prsní kosti otevřeme břišní dutinu. Když otevřeme břicho u řiti, vložíme do ní dva prsty a mezi nimi vedeme řez nožem, abychom neprořízli střeva. Pak rozevřeme nožem zámek, vyřízneme konečník, stáhneme i se střevy směrem k hrudníku a vyndáme. Játra ihned oddělíme od vývrhu a vyjmeme žluč s kouskem okolní jaterní tkáně. Nakonec rozřízneme hrudník podél prsní kosti a v řezu pokračujeme až po spodní čelist. Vytáhneme plíce a srdce, vytrhneme jícen s průdušnicí, které při ohryzku přeřízneme. Z hlavy vyjmeme světla a nakonec odřízneme zadní tlapky
Staženého zajíce před rušením zbavíme první tuhé blány a pokud možno co nejvíce běli. Druhá tuhá blána se odděluje až z rozdělené zvěřiny před kuchyňskou úpravou. Rušení se provádí tak, že oddělíme předek od zadku odříznutí v místě posledního žebra. Dále zaječí zvěřinu dělíme až při vlastní kuchyňské přípravě.